Případy pro harleyku 3

Dům snů

Vyprávění poručíka JUDr. Zdenka Kohoutka o jeho prvním velkém případu.

„Je to kurva, kurva kurevská a nic jiného, pane poručíku,“ soptil ten chlápek naproti mně přes slzy, které mu tekly proudem, a já nevěděl, zda se víc lituje nebo víc zuří. Každopádně byl úplně mimo. „Opustit mě? Odejít ode mne? Pro nic za nic? Copak tohle udělá slušná ženská chlapovi, který ji nadevše miluje, co jí snáší modré z nebe, co pro ni staví dům snů? No řekněte sám, udělá to slušná ženská?“ domáhal se mého účastenství a já se tvářil účastně.

Byl to stěžovatel, ne obviněný, a takový má vždy pravdu, i když mám všechny důvody o ní pochybovat. I přesto, že ve vzduchu viselo jeho obvinění pro domácí násilí, protože po té jejich domácí bitce jeho paní hrála všemi barvami. Ale obviněn zatím nebyl. „Asi by bylo lépe, abyste mi sdělil fakta, aspoň ta podstatná, abych se zorientoval v případu,“ namítl jsem, otevřel jsem svůj poznámkový blok a nenápadně zapnul magnetofon. Výpovědi stran si vždy nahrávám, ale tajně, protože jinak nevypovídají pravdu, ale načesané bláboly, a poznámky si dělám jednak proto, abych to zamaskoval, ale hlavně abych ty kecy nemusel poslouchat pořád dokola. A tvářím se pozorně a účastně, je to zdvořilé.

Abych to vysvětlil, pokračovali jsme s Květou v praxi Ronky a Jarka z posledních let, kdy v rámci programu „Pomáhat a chránit“ pomáhali lidem klidnit jejich partnerské rozmíšky, jen jsme je vzhledem k titulu a psychologické praxi Květy pozvedli na trochu vyšší úroveň – něco mezi policejní praxí, advokacií a manželskou poradnou. V městečku nebyl soud a tudíž ani advokáti, takže jsme nikomu do zelí nelezli, oficiálními advokáty jsme nebyli, peníze za to nebrali a u soudu nikdy nikoho nezastupovali, nejvýš jen pomohli sepsat nějaké podání či tak něco. Specializovali jsme se na řešení sporů v klidu se smírným koncem, žádné msty nebo oškubání druhého do hola. Takové případy jsme posílali advokátům. A palmáre? To jsme neřešili. Když nám někdy přistála na stole flaška či bonboniéra, bratrsky jsme se o ni rozdělili se zbytkem oddělení, což bylo vděčně a bez závisti kvitováno. Ale řešení policejních případů vždy mělo přednost. A víte, že nás za to nadřízení chválili?

* - * - *

„Poznali jsme se na gymplu a od začátku to byla veliká láska,“ spustil a slzy mu znovu začaly téct proudem. „Láska přímo nebeská, aspoň z mé strany, jak jsem ji od začátku chápal a všechno podle toho dělal. Ona byla a stále je krásná ženská, tehdy jako mladé děvče, dnes jako zralá žena, a mé srdce pro ni plane a horuje, tehdy jako dnes, i přes to všechno, co mi udělala,“ smrkal do kapesníku, který by se dal ždímat a který bych já do kapsy nedal, aby si lidi nemysleli, že jsem se počural. „Pořád ji miluji, pořád, a nevím, co mám dělat,“ smrkal a brečel dál a dál. „Miluji ji, i když mně tak zklamala, i když se zachovala jako kurva!“ zuřil přes slzy. „Nic na tom nemění, že jsme se ošklivě pobili a přitom rozmlátili zařízení našeho obýváku, věřte mi! To byla jen emočně příliš vypjatá hádka!“ „Prosím, uklidněte se a vypovídejte hlavně fakta,“ snažil jsem se ho napomínat, ale marně. „Vám se to řekne, uklidněte se a vypovídejte fakta, ale copak to jde?“zaprotestoval, znovu se vysmrkal a pak přece jen začal hovořit k věci.

„Nikdy nic jsem jí nedokázal odepřít, tehdy jako dnes, i když věci, které po mně vyžadovala, byly často proti mé vůli a mým plánům,“ lezlo z něj jako z chlupaté deky. „Tak to bylo vždycky, že vznesla nějaký požadavek, já jsem zkusil něco namítnout, ale ona na mně udělala takový kukuč, že jsem všechny své námitky spolkl a odkýval jí to, ať už to bylo cokoliv.“ „Ale tak se přece nedá žít, aspoň já bych to nedokázal,“ hlava mi to nebrala, i když jsem byl hodně pod pantoflem a za ženu měl generála. „Však nedá, ale já jsem se naučil neodporovat a místo okamžitého splnění jejích požadavků navrhnout něco svého, oč ona stála také,“ vysvětli mi svůj trik a já začínal chápat. Kličkoval po způsobu zajíců na úprku před vlkem.

„Vystudovali jsme stejnou vejšku podle jejího přání a pak jsme spolu nastoupili do stejného podniku, kde její táta dělal náměstka ředitele,“svěřoval se a já ho začínal litovat. „Ono se to zdá jako ideální počátek kariéry, ale jenom zdá. Kariéru v podniku dělala ona, já hrál druhé housle. Kdyby druhé, ty poslední!“ srdceryvně zanaříkal. „A tak, abych byl někdo, koho by si ona mohla vážit, navrhl jsem, že pro ni postavím dům snů. Postavím sám, těmahle rukama!“ strčil my ty své pracky pod nos a podle mozolů a zažrané špíny skutečně jimi musel dělat všechny manuální práce na stavbě. Ale to mi nehrálo, protože mu táhla čtyřicítka a dům by musel za normálních okolností už dávno stát.

„Ano, dělal a dělám úplně všechny manuální práce, i když jsem je nikdy předtím nedělal a vůbec je neumím,“ všiml si mých pochybností. „Učím se je všechny za pochodu a to znamená, že práce na domě pokračuje pomalu a hodně věcí musím předělávat, protože se výsledek ženě nelíbí. Ale co bych pro ni neudělal!“ zase začal svou patetickou. „Proč si na ty práce nenajmete řemeslníky?“ žasl jsem. „Řekl jsem, že ten dům postavím sám, a taky to tak udělám!“ málem praštil pěstí do stolu. „Sice mi to dlouho trvá a stále ještě není hotovo, ale dům už stojí a bydlíme v něm, přestože leccos musím ještě dodělat,“ ta jeho zaťatost zase vytryskla. „Ten dům sám dostavím stůj co stůj!“

„Jak dlouho už budujete?“ bylo nasnadě. „Patnáct let, ale to podstatné už mám,“ chvástal se, i když podle mne nebylo čím. „Máme, tedy měli jsme krásně zařízený obývák, luxusní ložnici a kuchyň a dva útulné dětské pokoje, přestože děti ještě nemáme.“ „Děti nemáte ani po tak dlouhém manželství?“ pořád mi hlava nebrala ten jejich způsob života. „Nemáme, protože napřed musíme dodělat náš dům a zahradu,“ koukl na mne jako na debila a já hned sklopil oči, aby neviděl, co si o něm začínám myslet. „A vaše paní s tím souhlasí?“ začínal jsem chápat problematiku. „Nesouhlasí, pořád chce abych ten dům konečně dostavěl, aby mohla mít děti, ale co mám dělat? Ty práce vyžadují svůj čas,“ zatvářil se jako pán domu a já další otázky spolkl, protože už nebyly třeba. Ten vůl!

„Měli bychom tu vaši výpověď dokončit, abych věděl všechno až do konce,“ začal jsem honem mluvit, protože při zmínce o manželce mu začaly zase téct slzy

z očí a sople z nosu a z úst mu začaly vylétat kurvy a jiná hnusná slova a já už na něj neměl nervy. „Jenže za chvíli mám důležité jednání a musím se na ně připravit,“ přeháněl jsem, ale jen trochu. To jednání jsem si vymyslel. „Víte co? Přijďte zítra dopoledne, řekněme kolem desáté, a dokončíme to. Klidně i přes poledne, najíme se třeba v mé hospůdce na rohu,“ navrhl jsem řešení, které bych dokázal přečkat bez větší úhony, a on na to kývl. Sice došel už v devět, ale zvládli jsme to v relativní pohodě.

* - * - *

Později jsem Květě pustil předchozí záznam. S obavami jsem sledoval, jak po chvíli začala vztekle klepat tužkou do stolu. „Ten kretén, ten idiot, takhle zkazit život hodné ženské a taky sobě,“ zuřila, protože o tom případu už něco věděla z babských drbů. Vycházely mi dvě možnosti: buďto budou všichni chlapi svině a já ta největší, nebo budu za výjimku potvrzující pravidlo. Ale pak se zklidnila a usmála se na mne. V duchu jsem zajásal. Vyšla mi ta druhá možnost. „Pomůžeš mi s nimi?“ nadhodil jsem, protože to byl můj případ a já, ne Květa, je uklidňoval mezi střepy a třískami u nich v obýváku. „Ráda, to mne zajímá,“ souhlasila a tak jsme stručně probrali náš nový případ. Jako obyčejně jsme měli dvě verze – manželovu a manželčinu, kterou jsme ale znali jen z doslechu.

„Víš co, já ji pozvu na zítra či na pozítří, ať máme informace i z druhé strany,“ navrhla a hned popadla telefon. Podle všeho se té paní zavděčila, protože do telefonu obě vrkaly a jásaly. Já sice moc nejásal, protože poslouchat otřesné manželské stesky nanovo jsem rozhodně netoužil, ale konec konců to byl můj případ a má povinnost. Výslech manželky dělala Květa, zatímco já seděl ve vedlejší místnosti, koukal na monitor, poslouchal odposlech a dělal si poznámky. To byla naše zásada „svůj k svému“ – žena vyslýchala ženu a muž muže, protože takhle jsme z lidí víc vytáhli. Osvědčilo se to i nyní.

„Nalítla jsem hajzlovi, sadistickýmu úchylákovi, kterej mě sice nemlátí, ani mi nenadává, naopak je samá lásko sem, miláčku tam, ale zatím má na mě nachystaný rafinovaný mučení, který jen tak někdo neprokoukne,“ vzlykala ona paní, ale do srdceryvných scén jejího manžela měla daleko. „Rafinovaný mučení spočívající v letitém životě na věčně rozvrtaném staveništi,“ už přestávala vzlykat i zuřit, spíše z jejího hlasu zaznívala lítost a rezignace. Buďto nebyla tak dobrá herečka nebo už měla problém s manželem v duchu vyřešený a bylo jí to tudíž fuk. To mne zaujalo a Květu zřejmě taky. Ani její zprávy od místních drben nebyly vždy stoprocentní.

„Zpočátku to tak nevypadalo. Fešák kluk, na úrovni, milý, pozorný, přístupný mým argumentům. Nebylo divu, že jsem se do něj zakoukala a brzo si ho vzala,“ začala už věcně vysvětlovat a vrátila se jí i spisovná mluva. „Hlavně mě dostal jeho slib, že mi postaví dům snů. No která by po něčem takovém nezatoužila? A prý ho postaví sám, vlastníma rukama, takže budeme limitováni jen cenou materiálu. Krásná perspektiva, no ne?“ obrátila se na Květu a ta přikyvovala. Já byl zatím v klidu, nic z jejího vypravování se nedalo na mne vztáhnout.

„Dalo se s ním o všem mluvit, moderní člověk s moderními názory, žádné zatuchlé ideologie staré tisíce let, pohoda. Také se mi věnoval, seděli jsme nad plány domu, pořád se líbali a laskali a mezitím se ty plány jaksi dělaly samy. S tužkou v ruce není nic problém, tužka v jedné, žena v druhé, to je přece ideál každého projektanta, každé novomanželky. Později, když tužku zaměnil za krompáč a za zednické náčiní, už to idylka nebyla. Chlap, kterého večer bolí celý člověk od namáhavé práce, není a nemůže být ideální milenec. Já jsem to chápala, nic jsem si nevynucovala, ale říkala jsem si, že až bude mít tu zedničinu za sebou, zase se mu do žil vrátí láska. Jenže ouha!“

„Dokud jsme kreslili plány, já si snadno prosazovala svou. Měl to být dům MÝCH snů, ne těch jeho. Aspoň tak mi to slíbil. Láska s ním dělala divy. Později, když začal manuálně těžce pracovat, už s ním bylo těžké pořízení. Polibky, něžnosti, krásná slovíčka, to všechno se kamsi vytratilo a mě to scházelo. Ale hlavní bylo, že se ochotně pouštěl do práce. Kopal základy, betonoval, zdil, dům sice pomalu, ale jistě rostl do krásy a já zatím dál a dál plánovala a zařizovala. Nestavěl všechno naráz, ale napřed jen to nejnutnější, abychom měli kde bydlet. Zbytek chtěl dodělávat později. Takže jsme měli kuchyň, ložnici a koupelnu, později i obývák a nakonec dětské pokoje. Dva, jak jsme plánovali. Myslela jsem, že v té době budu už těhotná, ale kdepak. Prý dítě na staveništi je pohroma na spadnutí! Tak jsem počkala.“

„Jenže to čekání se protahovalo. Jednak tempo prací znatelně pokleslo, vždyť už jsme přece bydleli, jednak se začaly ukazovat špatně odvedené práce. On nebyl zedník ani jiná obdobná profese, všechno se učil za pochodu, a pak neměl žádné praktické zkušenosti. Byl to jeho první dům a první dům v jejich rodině. Ostatně i v naší. Takže rozumy tahal z kolegů v práci a od jiných lidí a občas mu někdo špatně poradil, občas špatně pochopil problematiku. Například koupil nevhodná okna, kterými táhne, elektriku poddimenzoval, takže nám v jenom kuse vypadávají jističe a opravit ji by znamenalo otlouct omítku a nadělat nové díry do zdí pro nové kabely, kotel je nějaký zmetek, který je stále mimo provoz, zejména v zimě za tuhých mrazů, voda častěji neteče jak teče a tak dále a podobně. Ani pořádně vařit nemůžu, protože sporák…“ a mávla znechuceně rukou. „A on pořád něco opravuje a pořád nic nemá hotovo, nervy mu tečou, je pořád vzteklý nebo nabroušený, mluvit se s ním nedá, utrhuje se na mne už když otevřu ústa, tak raději držím hubu jak mi stále káže, hlavně aby byl aspoň trochu klid. Ale copak se dá žít na staveništi, copak do takové sibérie mohu přinést novorozeně? Kde a jak bych ho koupala a přebalovala? A sliboval a slibuje a skutek utek. Utíkají měsíce a roky a my stále žijeme v domě, který má do domu snů pořádně daleko. Prosím ho, aby objednal řemeslníky, kteří by ty práce pořádně dodělali, ale kdepak. Prý když něco svatosvatě slíbil, tak to taky splní. Jenže neplní.“

„I zvenku je to stále staveniště. Nemáme fasádu, střechou nám teče, protože není dodělaná, zahrada připomíná bojiště po intenzivním dělostřeleckém přepadu, všude samá díra a kráter a zbytky suti. Začínám být už apatická, jenže léta mi utíkají a já chci děti, stůj co stůj, ale on ne. Prý se před kamarády nechal slyšet, že ty moje stesky po dětech ještě pár let vydrží a pak bude stejně pozdě. On děti podle všeho nesnáší, nestojí o ně, ale mě chce aby měl full servis a pěknou babu v posteli. No co tomu říkáte, to mám perspektivu! A v tom mám žít dál?“ koukla na Květu a ta byla totálně znechucená. „Já bych takového chlapa už dávno vypakovala!“ ozvala se a v hlase měla ortel. Tvrdý a nesmilovný. „Je vidět, že nemáte zkušenost se životem v bigotní katolické rodině, ze které on pochází. Tam něco takového není možné,“ zoufala si ta paní. „Pokud on má nějaký alespoň zdánlivě rozumný důvod pro své jednání, tak s ním nehnete. Myslíte si zprvu, že u katolíků je žena chráněná a opečovávaná, ale omyl. Žena podle nich má následovat svého muže a být mu poddána. V lepším případě je služkou, v horším otrokyní. Jakákoliv vymahatelnost slušného zacházení je jen iluzorní. Muž je v takovém vztahu despotickým tyranem, pokud se tedy sám od sebe nechová hezky!“ a to bylo moc i pro mou psycholožku.

* - * - *

Druhý den jsme si s Květou sedli a ty dvě výpovědi dali dohromady. Emočně vypjaté momenty jsme zprůměrovali a vyšlo nám přibližně totéž. Pěkný průser. Pro jistotu jsme ještě vyslechli třetí strany – Květa drbny v ulici a já ochmelky po hospodách, ale ani tam jsme nezjistili nic, co by kauzu někam posunulo. Tak jsme se sebrali a předvolali si je každého zvlášť pro jejich návrhy na řešení. Ze zkušenosti jsme věděli, že žádat od obou stran taková vyjádření ihned nemá smysl, protože sám fakt, že se můžou vypovídat někomu nestrannému a kvalifikovanému dost změní jejich náhled na vlastní trable.

„Já se rozvádět nechci a nebudu, v žádném případě ne! Ona je moje žena před Bohem a před lidmi a tak to má zůstat dokud nás smrt nerozdělí,“ vybuchl ihned manžel a začal zuřivě koulet očima. „Měl byste té mé vysvětlit, že už v Bibli stojí, že žena má následovat svého muže a být mu podřízena. Měla by se podle toho chovat! Celá dlouhá staletí tomu tak bylo a mělo by to tak zůstat!“ prskal a já na něj koukal jak vyoraná myš. Netušil jsem, že mám co činit s takhle zaťatým biblickým věroukem, který vše moderní šmahem odsuzuje, tedy až na věci, usnadňující mu život. Kdybych to byl věděl, od začátku bych se k němu choval jinak. Ale protože strana má vždycky pravdu, tedy nejméně do chvíle, kdy se jasně vyjeví opak, nepřel jsem se s ním, jen jsem si upřesnil jeho představy ohledně jistých detailů a vypakoval ho. Zatím jsem nic neřešil.

„Já se k němu nevrátím, ani kdyby mi sliboval modré z nebe i s příslušenstvím,“ oponovala před Květou ta paní. „Kecům o ráji na zemi v domě snů už nevěřím a znovu mu nenalítnu. Ten barák on prostě dodělat nedokáže a nikdo jiný také ne, aspoň ne za peníze, které bychom byli schopni zaplatit. A aby nesli mou rakev přes nedodělanou halu a výmoly a krátery na zahradě, to ne, toho se dožít nechci, to bych se v hrobě obracela,“ dovolila si žertík, který nejzřetelněji dokazoval pevnost jejího rozhodnutí. „Já už mám jiné řešení, sice skromnější, ale komfortní a včetně dětí,“ svěřila se s něčím, co dodnes před všemi dokázala utajit, a Květa jí na to souhlasně kývala. Já ostatně také. Život se zaťatým biblickým věroukem bych nepřál ani té největší potvoře, dokonce ani té, kterou bych měl eventuálně doma.

„Můžu se na něco optat?“ vyskočilo z Květy a já na ni překvapeně civěl. Divil jsem se, že to nemá nastudované ze školy. „Jak se žije s člověkem, který řídí své skutky podle Bible?“ Ta paní se jenom pohrdavě zasmála. „Podle mne je to jenom pokrytecká šaškárna sloužící k manipulaci prosťáčků, kteří víru a všechno okolo baští. Ale inteligentní lidé si prostě žijí podle svého a všechna ta pravidla a přikázání dodržují jen když jim to v ničem nevadí. Hloupí a panovační chlapi se snaží pomocí Bible manipulovat a ovládat ženu a děti, ale ta by musela být úplně blbá, aby na to přistoupila,“ vykládala nám a v očích jí hrály posměšné plamínky.

„Samozřejmě nemá smysl diskutovat o tom, co je psáno, ale také nemá smysl to dodržovat. V dnešní době? Věty, které kdosi napsal před tisíci roky? Vždyť dnes by napsal něco zcela jiného. Navíc nikdo nic nedokáže zkontrolovat, nejméně kněz ve zpovědnici, kterému lze nakukat cokoliv, a to pokání? Dvacet otčenášů a zdrávasů? Nehlasné modlení? Místo pokání se člověk akorát tak uleje z domácích prací! A když vás někdo při hříchu přistihne? Zatváříte se provinile, řeknete, že jste slabý hříšník co podléhá pokušení a že se budete kát, jenže v praxi hřešíte vesele dál, akorát opatrněji. A apely a domluvy z kazatelny? Ty jdou druhým uchem rovnou k ďáblu.“

„Zrovna tak studium Bible. Psáno jest mnohé a různě, takže si každý vybere, co se mu právě hodí, a soudobé překlady ji postupně modernizují, takže záleží, jaký překlad čtete. Zkrátka každý zůstane tím, čím je: zlý člověk zlým a blbec blbcem. Prosně a jasně – na ty, kteří bázeň před Bohem jen předstírají, kteří to celé jen hrají, nemá komunita věřících žádnou páku, žádný metr. Potřebujete důkaz? Koukněte se na mne!“ koukli jsme s Květou na ni a na sebe a začali jsme leccos chápat. Její cynismus byl výmluvný a velmi poučný, takže jsme upřímně poděkovali a zase nic neřešili.

Ta moje tichá, pokorná a nevtíravá víra v Boha, o které s nikým nehovořím, ani s Květou ne, v Boha, který chápe, miluje a odpouští, v Boha, který se obejde bez náboženství, je o něčem zcela jiném.

* - * - *

Další den jsem vzal Květu a zašli jsme za ním, za tím jejím biblickým věroukem. Jakmile jsme se zmínili o rozvodu, vychrlil na nás a na její adresu nadávky a kletby takového kalibru, že ta kurva kurevská, kterou se uvedl, byla proti nim laskavé a láskyplné pojmenování a já zalitoval, že si některé výrazy nemohu poznamenat. Rozšířily by mi slovní zásobu. „Žádný rozvod nebude, to jí a tomu jejímu raději udělám ze života peklo,“ zapřísahal se a my mu oba věřili a chápali, že od začátku to celé bylo trochu jinak, že všecko věděl už dávno předem a na nás to narafičil, takže nemá smysl jej přemlouvat, argumentovat tím či oním, apelovat na lásku k bližnímu, ohledy vůči ženě s nenaplněným životem, moudrost, ohleduplnost a smíření se s nutným. Všechno by bylo marné a zbytečné. Její dosavadní léta s tímto zabedněncem, se kterým nešlo hnout, to dokazovala nad slunce jasněji.

Nedalo mi to a zkusil to odjinud. Měl jsem další argument – stížnosti lidí v okolí na přemnožené hlodavce vylézající z jeho skládky stavebního materiálu na zahradě. Ale ani tohle on neuznával a neuznal. „Je to moje zahrada a můj materiál, který potřebuji na dokončení stavby! Co je jim do toho!“ prskal vzteky. „A navíc žena má být poslušná svého muže a ve všem ho následovat,“ trval na předpotopní biblické zásadě. No předpotopní zrovna ne, ale pro 21. století už nevhodné. Co takhle britská Iron Lady nebo německá Budeskanzlerin, abych zmínil ty dva nejmarkantnější příklady? Obě měly muže jak doma, tak ve vládě pěkně pod palcem! Ostatně já jsem pod palcem či pantoflem také a nepřekáží mi to v seberealizaci. Ostatně mám vyšší hodnost. „Policie by měla zasáhnout a mou ženu přivést k rozumu a zpátky domů!“ horlil a my se na sebe nevěřícně podívali. To snad nemohl myslet vážně! V jaké zemi, v jakém století a v jaké společnosti si myslel, že žijeme?

„V našem právním řádu není nic o tom, že by ženy měly být podřízeny mužům, naopak je tam ustanovena rovnoprávnost mezi pohlavími,“ vysvětlil jsem tomu zabedněnci. „Nemůžete proto žádat policii, aby vám ženu dovláčela zpátky. Vím že jsou ženy, kterým imponují silní a panovační muži a nevadí jim ani, že jsou občas bity, ale to je jejich vlastní rozhodnutí. Když se později vzbouří a z takového manželství chtějí uniknout, zákon jim v tom nebrání, naopak je na jejich straně.“ „Co jsou to za zákony, když podporují rozvraty manželství?“ stále vztekle prskal ten vůl. „Mí rodiče se nikdy nebili a má matka byla otci více než rovnoprávná a mého otce znáte, víte, jaký je to chlap,“ usmál jsem se. „Doma vládla ona a on se podřizoval a stále podřizuje. A já to dělám jako on,“ zakončil jsem, „protože to považuji za rozumné a moderní. My jsme měli také svatbu v kostele, ale já uznávám, že ta biblická věta se pro moderní vztah nehodí.“ „Já nejsem a nebudu nikdy takzvaně moderní a pod pantoflem,“ naparoval se ten blbec. „Já jsem pánem rodiny a tohoto domu!“ a my se raději otočili a odešli. Pře-li se někdo s blbem déle než pět, deset minut, přou se nakonec dva blbci.

Z domluvy nebylo nic, naopak ten vůl začal spor vyhrocovat a své ženě dělat problémy jak v zaměstnání, tak v místě bydliště. Začal vykřikovat své ukřivdění, svou bolístku, své ego jak u jejích šéfů a kolegů, tak na naší radnici a dokonce i v samoobsluze. Prý pán domu a manželky. No fuj! Zatahovat do svého sporu cizí nezainteresované osoby, jednostranně je informovat a snažit se je štvát proti tomu druhému, já aspoň neznám nic zákeřnějšího a ubožejšího. Člověk a chlap zejména by měl umět své spory řešit na úrovni a respektovat toho druhého, umět uzavírat kompromisy a dokázat se smířit i s porážkou. Tak si Květa tu paní pozvala do své soukromé poradny mezilidských vztahů a tam jí důkladně a podrobně poradila účinný postup při rozvodu. Hlavně jí ale poradila rychlý a účinný postup, jak se toho chlapa navždy zbavit a zamezit mu vytváření pekla na zemi. Vždyť bylo ve hře stále to jeho domácí násilí.

Povedlo se a náhle nastal relativní klid. Zhruba za dva roky jsme byli pozváni na křtiny. Od oné paní a od jejího nového muže do jejich krásně vyspraveného a dostavěného domu a do jejich rozkvétající zahrady. „Nakonec nebylo moc náročné stavbu dokončit, ten můj to s pár řemeslníky zvládl levou zadní,“ pochlubila se a se šťastným úsměvem ho líbla na ucho. Já dostal od Květy pusu také a naše Monička popadla kočárek s miminkem a nadšeně ho vozila po zahradě, zatímco my pili kávu, zobali nízkotučné zákusky a usrkávali výtečný koňak, zatímco Michálek si se zájmem prohlížel jejich sbírku modelů autíček.

A Květa si v městečku udělala jméno. Já ostatně taky.

Ukázka z knížky